"Jsi silná, ty to zvládneš"

Znáš tu větu?  Já dost dobře.  A upřímně… naskakují mi z ní osypky.

"Jsi silná. Ty to zvládneš."

Věřím, že jsi ji někdy slyšela. A možná jsi ji někdy řekla i někomu dalšímu.

Je to věta, která je myšlená dobře, o tom žádná, ale ne vždy pomůže.

Myslím, že ve chvíli, kdy ji říkáme, často sami cítíme, že to není ono,  že by to chtělo něco jiného... 

Jen nevíme co.

—

Několikrát ve svém životě jsem se cítila opravdu na dně. Vyčerpaně, zoufale, bezmocně. Jednou to trvalo několik měsíců. 

Měla jsem pocit, že jsem na tisíc kousků.  Nejen psychicky, ale i fyzicky. Bolelo to.

A právě tam jsem pochopila, že tyhle věty mi nepomůžou.  Naopak.  A zároveň jsem v tom cítila i určité zlehčení toho, co opravdu prožívám.

Dovolila jsem si přijmout to, že i v ten moment nechci být silná, ani to nešlo. Poprvé jsem si to přiznala. Nebyly síly. Kde bych je vzala?

Ptala jsem se sama sebe: "Jak to mám udělat… být silná v tomhle stavu?"

Nepřijímala to hlava, tělo ani duše. Prostě to nešlo.

A tak jsem si dovolila v tom být.

Místo tlaku jsem se začala ptát:

Co můžu udělat aspoň o malinko, aby bylo o trochu lépe?

Ne o hodně,  ale málo.

Vnímala jsem, jak se v těchto chvílích zapíná jakýsi automat a držela jsem se ho. Každý den alespoň chvilku a díky tomu jsem zvládala alespoň trochu každodenní věci, hlavně kolem dětí.

—

Vím, jak moc je těžké v tomhle stavu být. Jak nepříjemné je na sebe netlačit, když by člověk "měl".  Měl by být silný a umět se s tím lépe vypořádat a ideálně co nejrychleji.

Ale taky vím, že ten tlak by všechno jen zhoršil.

Když si dovolím ten stav přijmout a prožít, děje se to v jemnosti k sobě. A věřím, že právě tehdy to může  odeznít dřív.

—

Ano, je fajn umět si říct o pomoc. Říct, co potřebuju.

Ale vím, že to ne vždy jde. Že to někdy ještě neumíme.

Ale v momentě, kdy si to jednou dovolíš říct, je v tom obrovská síla. 

—

A když jsi vedle někoho, kdo tím prochází…

Cítíš, že bys chtěla pomoct. A nevíš jak.

A tak řekneš: "Buď silná." nebo "Teď musíš sebrat všechny síly…"

Protože nic lepšího tě nenapadne. A je to lidské.

Ale často víc než slova pomáhají činy.

Ne velká gesta, ale obyčejné věci: Přinést jídlo, uvařit, pohlídat děti, uklidit, být chvíli nablízku.

A zeptat se: "Co by ti teď pomohlo?"

A když druhý neví, protože to ještě neumí pojmenovat, tak prostě být.

Nezachraňovat. Netlačit, že už by mu mělo být lépe.

Každý máme svoje tempo.

Ale být.

—

Někdy totiž nejde o to být silná.

Ale o to, 

dovolit si nebýt, nechat se podržet a nemuset všechno zvládat  sama.