Žádný pocit není malicherný

Některé pocity v sobě začneme zlehčovat dřív, než jim vůbec dáme prostor.
Ne proto, že bychom je necítili.
Ale proto, že jsme se naučili, že "by neměly být tak velké".

Žádný pocit není malicherný.
Opravdu není.

Každý z nás je jiný. Každý z nás je originál.  A právě proto se každý z nás může ve stejné situaci cítit úplně jinak. To, že něco prožívám intenzivněji než někdo jiný, neznamená, že jsem divná, přecitlivělá nebo že to přeháním. Znamená to jen, že takhle to prožívám já.

A přesto se tolikrát stane, že svůj vlastní pocit začneme zpochybňovat. Byli jsme tomu naučeni. 

Protože někdo jiný to má jinak. Protože někdo jiný to zvládá líp. Protože nám někdo – někdy i s dobrým úmyslem – řekne, že "to není tak hrozné", nebo že nad tím už nemáme tolik přemýšlet, případně že bychom tohle už dávno měly mít vyřešené.

Ráda k tomu dávám příklad z mateřské školy.

Paní učitelka má ve třídě děti, které jsou hlučné a neposedné. Neví si s nimi rady, a tak sáhne po starém vzorci – vystraší je čertem.
"Tak a kdo bude dál zlobit, odnese si ho čert."

Co se v tu chvíli děje?

Honzík stojí, kouká na paní učitelku a je úplně v klidu. Je nad věcí. Možná si v duchu řekne: No tak to bych chtěl vidět. A jde se dál bavit.

Vedle něj stojí Pepča. Ten už si čerta dokáže představit. Cítí strach, ale zvládnutelný. Řekne si: Tak nebudu zlobit a bude to dobrý. Tady se paní učitelce povedlo nahnat strach přesně tak, jak chtěla.

A pak tam stojí Adélka.

Adélka se ani nepohne. Představa čerta ji úplně ochromí. Ten strach v ní nezůstane jen v tu chvíli, ale klidně i několik dalších dní. A když pak někde znovu zaslechne slovo čert, je jí špatně, svírá se jí břicho a tělo reaguje samo, dřív než hlava.

Stejná situace. Stejná věta. A přesto tři naprosto rozdílné prožitky.

A teď si to přenesme do dospělosti.

Kolikrát slyšíme – nebo si sami sobě říkáme – "netrap se s tím tolik", "to přeháníš", "jiní to mají horší", "podívej se na sousedy". Někdy to myslíme dobře. Někdy tím ten pocit na chvíli utišíme. Ale opravdu jen na chvíli.

Protože ten pocit tam pořád někde je. Jen je zatlačený dovnitř. A časem se ozve znovu. Často hlasitěji, naléhavěji, jinou cestou.

Pokud je něco, co tě trápí. Něco, nad čím se ti myšlenky pořád vrací. Něco, co tě svírá, bolí nebo unavuje… není na tom nic malicherného. Neexistuje žádná univerzální míra bolesti, strachu nebo smutku. A neexistuje nikdo, kdo by měl právo určovat, jak by ses měla cítit.

Velmi často pak od klientek slýchám větu:
"Proč jsem s tím nepřišla dřív…"

Protože dlouho samy sebe přesvědčovaly, že to není tak hrozné. Že by to měly zvládnout. Že jiní to mají horší.

A přitom někdy stačí jediné.
Vzít svůj pocit vážně.